Kdo jsi? S čím přicházíš? Přijímám tě.

O mně a Františkovi

Zažili jste situaci, kdy při „prvním pohledu“ přeskočí jiskra, která rozhoří? To se stalo i nám. Vstoupila jsem do výcvikové koučovací místnosti a moje oči zaregistrovaly jako první osobu Františka. Bylo mi jasné, že to bude parťák. Kolega kouč, dříč, chrlič nápadů a jasných vizí, zapálený srdcař… A tak vznikl nápad občas si v blogu popovídat. Vést dialog a vidět světy očima muže a ženy.

Já a VZTAHY

NESOUDÍM A NEHODNOTÍM. Od toho tu nejsem. Kdo jsi? S čím přicházíš? Přijímám tě.

Františku, víš, čím začal náš koučovací výcvik? Pamatuješ? Poznal jsi na mně, že jsem člověk vztahový a vztahy jsou pro mě v životě důležitou hodnotou. Tvořím, rozvíjím, dokážu v přátelském duchu vztahy i rozvázat. Pěstuji a hýčkám si ve vztazích otevřenost, upřímnost a důvěru. V práci i ve svém osobním životě.

Už jsi někdy slyšel pojem Dunbarovo číslo? Váže se ke kvantitě vztahů. Robin Dunbar, britský antropolog a specialista na primáty, před léty zkoumal, jaké množství sociálních vztahů je jednotlivec schopný udržet, jaký je širší okruh lidí, se kterými zachováváme stálé sociální vztahy. Dunbarovo číslo pracuje s různým rozsahem čísel, nejčastěji ale s číslovkou 150. Kapacita 150 lidí koresponduje s velikostí části mozku, který se nazývá neokortex. Dále ji ovlivňuje i naše kapacita času, kterou máme k udržování vztahů, a také emoční kapacita, kterou investujeme do vztahů. Schopnost individuálně znát člověka a vědět, v jakém vztahu je k ostatním lidem ve skupině. Překvapuje tě to číslo? Co tvůj neokortex? Zvládáš více, nebo méně?

Od kvantity teď přeskočím ke kvalitě vztahů. Tvoříme si ji sami. A víš, kde bych začala já? Od vztahu k sobě. To je, myslím, skvělý trénink, který se krásně zúročí i u vztahů s ostatními. V práci i v osobní rovině. A proč bych začala u sebe? Sebe si totiž bereme s sebou, kamkoliv jdeme. Před sebou neutečeme ani se neschováme. Vědět, kdo jsem, co ke mně patří, pojmenovat to a otevřeně si přiznat všechny své vlastnosti i jejich stíny. Umět o takových věcech mluvit s někým druhým. Chce to ODVAHU, chce to mít správného „parťáka“ pro otevřený dialog. Když se to povede, vede nás to ke kořenům našich problémů a může to odstartovat změny, díky kterým se stáváme autory svých šťastnějších životů. A někdy se stane, že toho parťáka prostě objevíte a zapadne to do sebe jako díleček puzzle. Tak jak to mám s tebou. Přirozeně mi to jde, baví mě s tebou vést dialog.

Mám přání. S každým svým klientem vytvořit takový vztah, který podpoří koučovací proces a cestu ke změně.

NESOUDÍM A NEHODNOTÍM. Od toho tu nejsem. Kdo jsi? S čím přicházíš? Přijímám tě.

František a VZTAHY

Ve VZTAHU NESOUDÍM, ALE HODNOTÍM. Hodnocení je pro mě ve vztahu nedílnou součástí fungování, která je pro mě téměř nutnost, pokud chci druhému dát zpětnou vazbu. Je to UMĚNÍ. Celý vztah je vlastně taková alchymie. Je to recept, který s sebou nese velkou spoustu ingrediencí. Může to být opravdová pochoutka, ale pokud zapomeneme přidat jednu z důležitých přísad, může nám z toho být leckdy hodně špatně. Sám se ve vztahu řídím deseti pravidly, díky kterých, pokud oboustranně fungují, může vztah opravdu vzkvétat. A nejen ten mezi manželi a milenci, ale i ten s kolegou, se šéfem nebo třeba s některým z rodičů.

Pro mne je ve vztahu téměř nutností bezpodmínečně milovat, mít rád a respektovat se. Přece milujeme bezpodmínečně, nebo za to očekáváme něco na oplátku? Samozřejmě, láska musí proudit oběma směry, ale nelze milovat a očekávat za to benefity. MUSÍME SI NASLOUCHAT, musíme si VŠÍMAT jeden druhého a musíme si umět projevit ZÁJEM. Je to jako rádiové vlny, naše těla jsou takové vysílačky. Hani, od první chvíle jsem si byl jist, že vysíláme na stejných vlnách a dokonale si rozumíme. Co když ale ve vztahu lidé vysílají na rozdílných vlnách? Budou si rozumět? Pokud se frekvence liší jen malinko, bude zvuk občas asi praskat, stejně tak to ve vztahu může skřípat. Pokud jsme každý na jiném konci frekvenčních pásem, těžko říci, nikdy jsem takový vztah nezažil. Možná proto, že takový vztah vlastně ani není vztah, když si lidé nemají co říct, nebo spolu neumějí mluvit. Pokud ale umí sladit frekvenci, naslouchají, vnímají, milují se, stačí to? Nestačí. Vše, co jsem zmínil, jsou totiž samá sladká pozitiva. Co se ale stane, pokud přijdou negativa? Jak to ti dva mohou zvládnout? Správnou komunikací, vymezením hranic, kam až mohou navzájem zajít, umět si dát zpětnou vazbu, když se jim něco nebude líbit, a hlavně, je strašně důležité sladit vzájemná očekávání. Co vlastně očekávám od vztahu s tím druhým? Vnímá to on stejně? Co si o tom myslíš, Hani?

Zmínila jsi Dunbarovo číslo. Uf, přiznám se, že já sázím spíš na kvalitu vztahů než na kvantitu, a všechna pocta opičákům za těch 150 vazeb, které dokážou udržet. Vždycky jsem byl tak trošku Jekyll & Hyde a nebylo pro mě vždy lehké udržet větší množství vztahů, rozhodně ne v takové kvalitě, v jaké bych chtěl. Jednou to bylo tak, pak zase jinak. Proto jsem se začal soustředit jen na bližší okruh a mám opravdu 3 přátele, u kterých si troufám říci, že se mnou zůstanou do konce života, ostatní jsou pro mě přátelé ve smyslu „lepší známí, známí a vzdálení známí.“ Takovou mojí vadou je, že pokud si lidi pustím moc blízko, rozkrájel bych se pro ně, což je pro mě naprosto sebedestruktivní, jak jsem posléze zjistil. Jak to máš ty, Hani, s obětavostí pro tvé blízké? Jak tohle všechno zvládáš?

Chce to sílu a odvahu, jak už jsi zmínila. Pustit se do vztahu vyžaduje notnou dávku odvahy. Je to závazek určitým způsobem. Zavazujeme se někomu, že s ním budeme nějak jednat v rámci našeho vztahu. Asi to máme, Hani, stejně nastavené v tom smyslu, že očekáváme od vztahu to samé. Myslím si to. Návrat ke kořenům, sám k sobě, to je něco naprosto úžasného. A nejen ke kořenům našich problémů, ale do hloubi duše toho, kdo jsme. S čím přicházíme? Jaké je na světě naše poslání? Pokud začneme naše poslání budovat na pevných základech sounáležitosti a pomoci druhým, vždycky budeme mít, Hani, plné ruce práce. A věřím, že to my dva mít vždycky budeme.