Mám nutkání. Už měsíc. Jak vážka nad vodou hlavou mi tu a tam prolítne myšlenka k bilancování, na chvíli se zdrží a zase je pryč. Mám chuť všechny tyto myšlenky pozvat tady a teď zpátky ke mně, vzájemně je seznámit, propojit. Tak jako když se sejdete v kruhu lidských duší, z nichž některé znáte a některé vidíte poprvé. Pak jedna po druhé začne mluvit, vy pozorně nasloucháte a v každém tom osobním příběhu objevujete kousek sebe, zrcadlíte se v něm, až najednou ucítíte obrovskou soudržnost všech přítomných, napojení v kruhu. Cizích i blízkých, kteří se sešli, aby sdíleli. Navlíkli šňůrku korálků, jakou vytvoří naše myšlenky, když se na chvíli zastavíme a dáme jim šanci se spojit.
Jakých bylo posledních dvanáct měsíců v roce 2020? Horská dráha. Rychlá a někdy táhlá a vyčerpávající. S vrcholy a propady, vzestupy a pády. Stresem stažený žaludek a hrdlo střídaly naprosto šťastné chvíle. A těch bylo opravdu hodně. Nepamatuji si vnímavější rok na momenty štěstí. Mnoho vědomých minut, za které jsem vděčná. To štěstí jsem objevila v lidech, které okolo sebe mám.
Uvědomila jsem si, že vztahy jsou základním kamenem mé spokojenosti. Tam venku se dějí věci, které bychom si stěží ještě před rokem dokázali vymyslet. I vy s bujnou fantazií byste zřejmě neposkládali svět v roce 2020 takový jaký teď žijeme. Mám to štěstí, že se stále snažím vnímat život v rovnováze. Možná si i proto vedle mnohých letošních ztrát všímám obrovského bohatství a hojnosti, které mi přichází.
Vyčerpání se střídalo s velkou silou a energií. Hodně večerů jsem nezvykle usínala dříve než moje dcery. Vzpomínám si na slova jedné noci: „Maminko, už spi, já tě jen přikryju a odpočívej.“ „Ne broučku, vstanu, nemám všechno dodělané a připravené věci na ráno“. „Mami už spi a nestarej se.“ O pár hodin později zazvonil budík a já se po špičkách doplížila do kuchyně, kde mě na židličce čekaly v komínku nachystané věci na běhání včetně spodního prádla, čelenky i ponožek. Dojetím se mi zaleskly oči, jak skvělé a vnímavé děti mám. Můj životní dar a štěstí.
Asi bych se sama sobě před lety vysmála, kdybych si pomyslela, že budu pravidelně po páté ráno vstávat, abych rozběhala den. Asi bych našla spoustu argumentů, proč je nesmysl pomyslet si na vlastní webové stránky k práci, která mi dává velký smysl. Asi bych nevěřila, že i v tak divoké době najdu sílu na dokončení několikaměsíčního výcviku koučů. A už vůbec bych nepomyslela na nová blízká přátelství, která mi letošek přinesl. Během roku nucené izolace, omezování, neustálých změn a chvil naprosté ztráty jistot a svobody potkávám a přibližuji se k lidem, o které nechci přijít. Vím, že všechno, co se nám děje zvládneme, pokud si do sebe nenecháme pustit strach a zůstaneme s vírou a otevřenou myslí. Natěšená a zvědavá vyhlížím další rok. Jsem si jistá, že bude pestrý a že záleží jen na nás. Smůla nebo štěstí? Vyber si.
P.S. Tento sloupek jsem si dovolila napsat bez bystrých očí své úžasné kamarádky, korektorky Milky, které bych koncem roku raději už dopřála pohodu a pracovní volno. Pokud tedy narazíte na nějakou textovou nedokonalost, omluvte mě. Jsem jen obyčejný člověk a tak prostě dělám chyby.