Sedím v přístavu. Před očima desítky krásných jachet. Nevím o lodích nic, a tak ani netuším, podle čeho bych si vybírala. Zatím to řešit nemusím. Jsem spokojená na moři i se svým paddleboardem.
Okolo mě pobíhají děti jachtařů. Krásně opálené, roztomilé děti se síťkami na ryby. Baví mě pozorovat, jak loví své mořské poklady. Je to zábavná partička. Nejmladší blondýna, bude jí tak okolo pěti, mě fascinuje. Nepotřebuje nikoho. Když spadne z mola do moře, vyškrábe se sama zpátky nahoru, a když zjistí, že si odřela nožku, v klidu si sama doběhne pro ošetření. Vše má sama pod kontrolou a ví, co dělat.
Nádherná bezprostřednost, dobrodružství lovců, kteří zatím loví vše od odpadků až po medúzy a jiné dary moře. Mají vodu, slunce, lov a jachtaření zřejmě v krvi, následují své rodiče. Žádné obavy a strach, jsou vtáhnutí do děje v přístavu. Naše „suchozemské“ děti juchají častěji. Ze všeho. Je to pro ně neznámé, vzácné prostředí, zkušenosti u moře nabývají tak jednou za rok a nikdy nebyly v roli námořníků. Stejně jako jejich rodiče. Byli jsme u moře mnohokrát, ale objevujeme ho hlavně ze souše, v roli kempařů nebo cestovatelů, kteří umí postavit stan, zařídit si, co potřebují, i na místech, kde nevládnou lokálním jazykem, a vyřeší třeba i adrenalinovou chvíli, kdy musí zajistit první pomoc při bodnutí vosy do jazyka. Pamatuji si ten zážitek z mých šesti let jako dnes a mámu, která v místní kuchyni sháněla lámanou němčinou cibuli na můj rostoucí jazyk, kterého jsem v puse měla fakt plno. Není toho málo, čím jsem vybavena do života, jsem za to vděčná a směju se, když si na dovolené beru do ruky koště a neustále se snažím udržovat pořádek v našem přechodném bydlení, protože přesně to dělala na každé dovolené moje máma. A táta se jí smál při balení, jestli si i mop bereme s sebou. Nasála jsem to jako houba. Ale radost mám a usmívám se i z něčeho jiného. To, co je moje. Když se po ránu vzdálím od rodiny a naší cestovatelské partičky, všichni spí a já mám chuť objevovat a věnovat čas jenom sobě. A tak si naskočím na svůj paddleboard, nebo vyběhnu na průzkumnou trasu a zakončím ji jógovou asánou. Nestresuje mě čas, vím, že není třeba spěchat zpátky k povinnostem, přípravě snídaně, opečovávání. Vím, že nemusím. Že mám právo mít chvíli pro sebe a že ostatní jsou tak skvělí, že to už beze mě zvládnou, a já jim to dopřání si času pro sebe mám šanci mnohokrát vrátit. Je mi smutno, že to moje máma nikdy moc neuměla. Dodnes je pro ni stále důležitější péče o okolí a na sebe nemá nikdy dost času. Vím, že každý k tomu musí dojít sám, že vždycky existuje možnost volby. A je to jen na nás, jakou hru v životě budeme hrát. Mám tě ráda, mami!